Člověk by si měl dávat předsevzetí! Nemusejí být zrovna zlomová a nemusejí být přímo časována na úsvit Nového roku. Už pro ten pocit, že jste dosáhli nebo udělali něco, co jste slíbili, třeba jenom sami sobě.

Jedno takové lákavé rozhodnutí jsem učinil při recenzování výtečné devatenácté dlouhohrající desky kanadské rockové legendy RUSH. Bylo tomu loňského léta a onen cíl nebyl o nic menší, než poprvé vidět tyto inspirativní profesory rockového řemesla in natura na koncertním pódiu.

Volba padla na nejbližší možnou destinaci, německou metropoli Berlín, jež poté, co jsme se vymotali z dešti a povodněmi zmítaného srdce naší kotliny, působila v záplavě „léčivého“ červnového sluníčka jako opravdový balzám na duši. Opravdový letní ozon ještě navyšovala očekávaní z večerního představení, které se odehrávalo v „pinktlich“ připravené O2 World aréně, jež je další moderní, a nutno říci i krásnou, dominantou hlavního města našich západních sousedů.

Úvodní část vystoupení se k mému podivu, ale i milému překvapení skládala z mnoha výrazných pecek osmdesátkové produkce tělesa, jehož největším znamením je široké využívaní elektroniky s mocným tvůrčím nádechem new wave.

Bezchybná kanadská mašina tak na druhém místě sází „The Big Money“ z nestárnoucího opusu „Power Windows“ a posléze nádhernou záležitost „ Force Ten“ z téměř poprockové desky „Hold Your Fire“.

Klávesovou kulisu gradují pecka „Grand Designs“ a v těsném závěsu temná „The Body Electric“. To „Bravado“ poprvé přeruší nadvládu elektroniky, nabízeje pořádnou kytarovou melodikou, doplněnou vynikajícím textem a strhujícím, avšak dosti intimním refrénem.

Čistě instrumentální schopnosti tria hned na to prověří řízná kometa „Where Is My Thing“, která připravuje půdu pro očekávanou exhibici jednoho z nejlepších techniků pod bubenickým sluncem Neila Pearta. Neil skutečně zraje jako dobré víno a za svou otočnou sestavou bicích působí jako sebejistý kulometčík v nedobytném hnízdě. První hodinu hraní uzavírá jediná vzpomínka na éterickou desku „Snakes And Arrows“, říznější „Far Cry“, ve které se vypouští hřejivé ohňové salvy.

Excelentně zvládlé video projekce, které výstižně, poutavě a vtipně vykreslují jak poselství jednotlivých skladeb, tak především nesvázaného, avšak velmi pokorného a rozšafného ducha kapely, nás zhruba po dvaceti minutách odpočinku opět zvou na pokračovaní výtečně započatého večera. V tomto se trio za pomoci sedmičlenného smyčcového ansámblu rozhodlo odehrát téměř celou, nadmíru úspěšnou, látku loňské novinky „Clockwork Angels“. Chyběly pouze tři skladby („BU2B“, „BU2B2“, „Wish Them Well”).

I zde si zaslouží kapela moji velkou pochvalu za to, že se nedala cestou rozličných rockových, ale i metalových superstar, a přivolané smyčce na jedničku plnily pouze decentní funkci osvěžujícího doprovodu překrásných rockových podkladů, nikoliv nafouklou „barokní“ bublinu kolem kdysi zajímavé hudební formy. RUSH tedy v plné síle okrývají půvaby aktuálního skladatelského rozpoložení.

Svou neúnavnou, ale i bezchybnou prezentací připravují publikum na struhující finále, které je započato instrumentální vichřicí „YYZ“, zde báječně obohacenou právě oněmi smyčci, které na originále chybí. Skladba, jejíž název je kódem torontského Pearsonova letiště (města odkud skupina pochází), poprvé vzpomíná rockový opus magnum, čtyřikrát platinový „Moving Pictures“. Naprosté šílenství potom vypuká při závěrečném nesmrtelném hitu „Spirit Of The Radio“, odpáleném jak jinak než Lifesonovým kultovním kytarovým rifem.

Do skandující davu, vytleskávajícího si přídavek, přilétávají malé dárky, které rozhazuje hlavně manažer skupiny, přičemž část z nich vystřeluje Neil Peart ze své vesmírné pušky, co dává najevo, že se bude přidávat a to hlavně z dalšího milníku (prog)rockové hudby alba „2112“. Zhruba po dvaceti minutách se kapela rozloučí a nechá dohrát onen všudypřítomný a koncertem se prolínající video příběh, zde opatřený i německými titulky. 　

Téměř tři hodiny trvající show byla přehlídkou naprostého hudebního mistrovství, maximálního profesionalismu, ale i hmatatelné až absolutní radosti z hraní samotného. Mluvím o Alexi Lifesonovi, neustále se usmívajícím kytarovém géniovi se spoustou úžasných vyhrávek a šestistrunných momentů. O dynamu souboru, výsostnému textaři a bicmanovi Peartovi, který hned třikrát sklidil ovace za své sólové vsuvky. A konečně o charismatu pracovitého Geddyho Leeho, jenž mě hlavně překvapil svým jistým vokálem, v němž jsem ani jednou nezaslechl náznak nějakého výkyvu. A to, že tento sympatický chlápek, s příjemně skromným a civilním vystupováním, dokáže najednou obsluhovat basovou kytaru, klávesy, bass pedal a do toho ještě zpívat („Tom Sawyer“), u něj berme jako samozřejmost.

Těžko hledat negativa na tak úchvatném zážitku. Zprvu mě trošku vadila na můj vkus větší vlažnost německého publika, které definitivně roztálo až na úplném konci představení, kdy povstalo i dost lidí ze sedaček a vytleskávalo rytmy přímo s kapelou, která, přestože byla nedávno uvedena do rock and rollové síně slávy, si nedopřávala žádných „hvězdných“ póz a manýr, natož pak nějakých trapných průpovídek. Vše bylo řečeno jejich hudbou a ukázkově sestavenou video projekcí.

Moje první setkání skapelou, jejíž existence pro mě znamená to, co pro mnohé vliv např. LED ZEPPELIN, se rovnalo do posledního puntíku splnění jednoho snu. RUSH, kteří pro mě jsou, kromě muziky, i velkou inspirační studnou díky svému přístupu k práci a životu samotnému, mě zkrátka opět nezklamali a jsem si jistý, že ani ostatní návštěvníky Berlínské O2 World arény.

Foto: ilustrační